Bezčasá

"Pozvání pro poslání, život je volba."



Bezčasá rovina vysoko leží,

z křišťálu chrám, mlha tu střeží.


Branou je JASNÁ,

čas je tu žádný,

když úmysly ČISTÉ,

pak člověk je zvaný.


V kleče a S POKOROU,

hluboko v duši,

pak DVEŘE SE OTEVŘOU,

kam málokdo tuší.


Na křišťálové stěně,

je PROMÍTNUTO POSLÁNÍ,

v předstihu i dlouhé roky,

od JASNÉ v kapse POZVÁNÍ.


Nyní máš čas UVÁŽIT,

přijmu, splním či pošlu dále,

rozmyslet si, JAK DÁL ŽÍT,

v křišťálově čistém sále.


Než však s dveřmi za zády,

svoji VOLBU tu teď UČIŇ,

další má též pozvání,

tím se s Tebou nyní loučím.



23.1.2020, Tomáš Martínek


Pár prvních slov k básni (30.1.2020):

Když jsem si tímto procesem prošel, tak jsem ještě vnímal, jak podepisuji jakousi dohodu na diamantovém podstavci a obálka od ní byla taktéž položena na tom podstavci, ale dál jakoby byly mé myšlenky vymazány, abych nezískal výhody oproti ostatním lidem. Každopádně uvnitř sebe mám přání Rodinnou idylku, ať už nás život povede kamkoliv, hlavně abychom byli spolu šťastní a pak tam mám druhou věc, prospět něčím významným světu a on se mi (nám) za to nějakou formou odvděčí, takže vlastně směřuji "intuitivně" své kroky dále, byť určité “blízké” body vnímám.

Můj pocit je, že moudře jsem se rozhodl, jen si to nepamatuji.


30.1.2020, Tomáš Martínek