Cesta za bílým mořem vede na kopec

Inspirováno projektem www.novaduchovnicesta.cz


O neustálé snaze jít stále výš, za lepším životem a stávat se lepším člověkem.
 

Absolutně přítomný okamžik a radost ze života




Chtěl jsem dnešek míti jiný,

žádné řeky rýmů,

však rozum míní, duše činí,

píši si je bez papírů.


Verše totiž připlouvají,

jak do přístavu bárky,

do uší mi našeptají,

jemných tónů várky.


A na kopci v blízké dáli,

moře v klidu šplouchalo,

jak vlčích máků bílé šály,

ve větru se houpalo.

Pro oči barev rostlin v půdě,

moc příjemný okamžik,

žádný prostor černi, nudě,

žádný v mysli otazník.


Na procházce na třešně,

tam se tyto verše vzaly,

a při návratu za deště,

je ani kapky nesmazaly.



Návrat s radou kamaráda


A jak návrat probíhal?

Známou cestou jsem se dal.

Evžen už se z dálky smál,

zatím však stál opodál.

Věděl dobře, čeká zeleň,

proto dlouho neváhal,

v duchu prones: "Už tu neleň"

a plynule přicválal.

A co Vám všem vzkazuje?

Možná věta zazní po sté.

Ať se každý raduje,

až tak je to všechno prosté.



13.6.2014, Tomáš Martínek